Začínám mít pocit, že má touha dělat všechno, se brzy změní v pocit frustrace z faktu, že dělat všechno zkrátka nejde. Takhle jsem ale začít určitě nechtěla. To jsem vám tuhle zaregistrovala, že pointa mých příspěvků krystalizuje v průběhu psaní, a že začátek mých hlubokomyslných fejetonů bývá úplně mimo rámec. Inu což, zásada neomezování se zůstává do odvolání platná, takže si klíďo můžu začít třebas zrovna u tadyctěch pocitů…
Asi jsem se s definitivní platností rozhodla… tady musím udělat malou odbočku: když říkám rozhodla, nikdy nejsem stoprocentně schopná nahlédnout do jaké míry „jsem se rozhodla“ v poměru k tomu, do jaké míry „se rozhodlo“, nebo „bylo rozhodnuto“, ale jak se časem z historie stávají legendy, i já se zpětně budu moci podle výsledků plánované mise rozhodnout, na koho či na co padne tíha odpovědnosti. Tedy v tento historický okamžik se vracím k začátku věty a navazuji, že jsem se tedy rozhodla, že se na léto pro změnu vydám do Řecka.
Je to zvláštní… začalo to asi tím, že se nám poslední čtvrtletí vůbec nedařilo. Rezignovali jsme na reklamu, marketing a další podpůrné obchodní aktivity a propadli jsme se do mínusu. Tak jsme se společně usnesli, že pracovat nadále spolu je riskantní a jeden z nás musí ven. I N. měl chvilku chuť zkusit se nechat zaměstnat, ale myslím, že teď když se nám zase začíná dařit o malinko lépe, se mu přestalo chtít, a černý Petr tedy připadl mně… A tak jsem si začala hledat práci.
Asi 14 dní jsem cítila takovou nějakou podprahovou depresi, a nějak jsem přesně nevěděla proč. Nakonec jsem zjistila, že to je těmi inzeráty… a fakticky, má nálada šla rapidně dolů vždy úměrně s časem stráveným nad portály typu jobs.cz, monster.cz, či zeebra.cz. Pro člověka jako jsem já – tedy bez konkrétní kvalifikace jsou tu nabídky typu sales-, marketing-, account-, office- a jiný- manager, adminisrativní pracovník, atd, atd, a jinak nic, né fakticky nic. Má deprese plyne hned z několika věcí. Jednak samotný fakt, že ve třiceti nemám žádnou kvalifikaci není nic, co by člověku přidalo na náladě, druhak představa práce ve firmě, kam budu docházet ráno na osmou, nebo devátou, ve slušném oblečení, a odcházet budu v 6, a budu dělat práci, která je krativní asi jako vaření brambor, s nárokem na měsíc dovolené… zkrátka bylo mi hůř a hůř a hůř, a paradoxně to jediné co mi dělalo radost, bylo, že mě nikde nechtěli – kdo by si lajsnul bezdětnou vdanou třicítku, že. No nakonec mě něco osvítilo. Našla jsem totiž jednu snovou pracovní nabídku na portále spráce.cz, nad kterou se má dušička zatetelila radostí. A pak mi to došlo. Ještě tedy k té nabídce. Byla to nabídka práce kdesi u Brna, v nějaké vísce v „nemocnici pro dravé ptáky“ , už přesně nevím, co bylo náplní, ale mě zkrátka úplně vzala představa práce venku, se zvířaty, smysluplná, no zkrátka ideální.
je zvláštní, jak člověka některý věci bez toho správnýho podnětu jakoby nenapadnou… Tak když jsem se vrátila zpátky na zem, ze sna o opatrování orlů, káňat, sov a sokolů, vypnula jsem počítač, udělala jsem si kafe a zamyslela se, co dál…
Je mi třicet, čas kvapí a já stále tápu, to se dá tolerovat řekněme do pětadvaceti, ale v mém věku už je to na pováženou. Piju to kafe a říkám si, holka, co tě teda baví? Pustila jsem se zpátky do vlastní historie a hodnotila, co jsem kdy, tedy jaké zaměstnání, s jakou mírou zadostiučinění dělala. Nakonec mi z toho vypadly dvě nejmilejší věci – delegatura a grafika. A pak už to šlo snadno – delegátka jsem kvalifikovaná, peníze vydělám, práci dostanu. Grafik jsem začátečník, práci nedostanu, peníze nevydělám. A bylo napůl rozhodnuto. A protože má drahá polovička mi kejvne na každou špatnost, tak na léto jako dravý pták odlétám do teplých krajů a budu se těšit, co mi mé staro-nové angažmá jako ženě se závazky zajímavého přinese 
