Mám parádní tetu. Nevím to dlouho, ale od té doby, co to vím, si toho vážím a jsem na to pyšná. Moje teta, sestra mého otce a dcera mých prarodičů je samorost. Je to osoba jemné kostry a jemných mravů a nejlepší na ní je, že nevyhasla. Je akční a aktivní. Jednak fyzicky, páč děsně sportuje a pak taky psychicky. Má ráda nové věci, tak jako i N. Často si vedle těchdle dvou připadám jak stará želva s tvrdym krunýřem, nebo aspoň stará lípa, co už nejde ohnout 
Je fajn obklopovat se lidmi co nevyhasli, jiskra občas přeskočí a zapálí i mě a to je pak panečku fajrunk, protože staré dřevo dobře hoří. Zahořím starým známým elánem a vzápětí vděčností za tak inspirující společnost. Mám já to ale štěstí! Taková teta to není jen tak, takovou tetu nemá hned tak někdo!
Moje teta má krásný jazyk, mluví střídmě a přitom výstižně. Je inteligentní a vtipná a přitom chápavá a naslouchající. Je veselá, ale když se směje, čiší z ní pochopení. Má hloubku, nikdy ještě nezareagovala tak, že bych měla pocit, že mi nerozumí a vždycky reaguje tak, jako by mou větu namočila jako brambor do kořeněné omáčky svých zkušeností a pak mi svou odpověď dala sníst se vší tou novou chutí, co k ní přidala…To se těžko vysvětluje.
Ráda trávím čas se svou tetou. Je otevřená světu a podnětům, nechává na sebe věci působit. Jasný, taky má předsudky, ale mám pocit, že už ví líp než já, že nic neví a tak je smířlivější.
Jo….zná smíření. Já ne. Zná pokoru, já ne. Zná opravdickej strach – já ne. Zná svoje hranice…já ne…Je stratég a diplomat, já ne. A tak…teta je zkrátka inspirace. Teta je taky parádně střelená a to já asi taky:) Moje oblíbená teta mi dala místo ve svém životě, takový jako né nějak významný, ale přece, sdílíme teď spolu už pár zajímavejch chvil.
Moje teta se jmenuje Eva.
