Moje milá maminka, která si náramně užívá svého věku a možností z něj vyplývajících, mě poprosila abych napsala ódu na šedesátníky. Třeba i některé mé čtenáře potěší

Rozdělíme-li život ilustrativně na tři části – na věk první,druhé a třetí generace, a zařadíme-li do první generace osoby do 30ti let, do druhé od 30ti do 60ti a do třetí od 60ti let, pak nám z tohoto modelu vyjdou zajímavé skutečnosti.

Zaměříme-li svou pozornost na osoby, které se nám přehupují do věku třetí generace, tedy šedesátníky, krásně přehlédneme potenciál tohoto věku. Tito lidé – šedesátníci, kteří ještě před pár lety – jako padesátníci – řešili pracovní stresy, nevěry, rozvody, či neohrabaná životní rozhodnutí svých dětí, a to vše ve věku, kdy jsou v rámci své „druhé generace“ považováni za starce, se nyní dostávají na prahu „třetího věku“ do zcela nové situace!

Nyní jsou v rámci své „třetí generace“ naprostí mladíci. Výhled důchodu hřeje, vrásky stresu a starostí mizí a nahrazuje je potutelný lišácký úsměv. Děti už nejsou děti, neb také dávno překročili pomyslný práh z první do druhé generace, takže už nemá smysl se dál trápit jejich oslovstvím. No a nakonec i jizvy ztracených a zmařených životních lásek už dočista vybledly. Srdce posíleno šesti dekádami zkušeností a návalem ranně důchodcovské energie, začíná se ozývat a vybízet k novým dobrodružstvím.

Šedesátníci jsou omladinou třetí generace, ale netrpí neduhy omladiny. Už nejsou naivními teenagery, ani strhanými rodiči a workoholiky. Jejich „třetí generace“ už na ně neklade žádné společenské nároky. Jejich nově nabytá svěžest a svoboda je činí přitažlivějšími a to i pro členy genreace první a druhé. Taková usměvavá a rozšafná šedesátnice se smyslem pro černý humor je nekonečně víc sexy, než uondaná šlachovitá padesátnice workoholička s kruhy pod očima.

I sex je ve věku třetí generace záležitostí luxusní. První rozpaky nad vlastním tělem, které s věkem zchátralo, opotřebilo se a přestalo fungovat už jsou dávno ty tam. Šedesátník zná taje erotiky a estetiky. Umí se zamilovat a sladce trpět, umí vyžírat rozinky z vánočky a třešně z dortu. Všechno už poznal a zakusil. Stal se z něj fajnšmekr a labužník, který si podle libosti dopřává a odpírá, nechává se unést a neztrácí nadhled. Může všechno a nemusí nic….

Mám parádní tetu. Nevím to dlouho, ale od té doby, co to vím, si toho vážím a jsem na to pyšná. Moje teta, sestra mého otce a dcera mých prarodičů je samorost. Je to osoba jemné kostry a jemných mravů a nejlepší na ní je, že nevyhasla. Je akční a aktivní. Jednak fyzicky, páč děsně sportuje a pak taky psychicky. Má ráda nové věci, tak jako i N. Často si vedle těchdle dvou připadám jak stará želva s tvrdym krunýřem, nebo aspoň stará lípa, co už nejde ohnout

Je fajn obklopovat se lidmi co nevyhasli, jiskra občas přeskočí a zapálí i mě a to je pak panečku fajrunk, protože staré dřevo dobře hoří. Zahořím starým známým elánem a vzápětí vděčností za tak inspirující společnost. Mám já to ale štěstí! Taková teta to není jen tak, takovou tetu nemá hned tak někdo!

Moje teta má krásný jazyk, mluví střídmě a přitom výstižně. Je inteligentní a vtipná a přitom chápavá a naslouchající. Je veselá, ale když se směje, čiší z ní pochopení. Má hloubku, nikdy ještě nezareagovala tak, že bych měla pocit, že mi nerozumí a vždycky reaguje tak, jako by mou větu namočila jako brambor do kořeněné omáčky svých zkušeností a pak mi svou odpověď dala sníst se vší tou novou chutí, co k ní přidala…To se těžko vysvětluje.

Ráda trávím čas se svou tetou. Je otevřená světu a podnětům, nechává na sebe věci působit. Jasný, taky má předsudky, ale mám pocit, že už ví líp než já, že nic neví a tak je smířlivější.

Jo….zná smíření. Já ne. Zná pokoru, já ne. Zná opravdickej strach – já ne. Zná svoje hranice…já ne…Je stratég a diplomat, já ne. A tak…teta je zkrátka inspirace. Teta je taky parádně střelená a to já asi taky:) Moje oblíbená teta mi dala místo ve svém životě, takový jako né nějak významný, ale přece, sdílíme teď spolu už pár zajímavejch chvil.

Moje teta se jmenuje Eva.

Mé ego nabylo rozměrů, že kdyby bylo vidět, šlo by ho vidět až z Petřína. Děkuji vám, milí klienti, že to ukrutné, vařící, spocené a vydřené léto zanechalo alespoň ve vás pozitivní stopu. Jsem dojat… Mé předsevzetí stát se po příjezdu do Prahy celebritou se pomalu začíná naplňovat HA!

Jdu takhle dneska dolů ze schodů a hlavou mi běží, co že mě to dneska čeká. Čeká mě pracovní pohovor a když mě přijmou, tak práce v 15.patře… Jsem klaustrofobik, proto také běžím dolů ze schodů a nejedu výtahem – bydlíme ve 4.patře. Schody běhám tak třikrát i vícekrát denně. Tak tedy skáču po schodech a uvažuji, jak pořeším to 15. patro…

Pak mě najednou napadá, jak jsem dva měsíce vyšilovala z představy, že budu v létě dělat průvodkyni. A tady se konečně dostávám k jádru pudla. Léto přešlo a já často známým i neznámým vykládám, jak jsem dva měsíce před nástupem šílela a nenáviděla se za své rozhodnutí, uvrtat se do pozice průvodce a být tak nucena překonat svou strašnou trému. Pak jim povídám, jak už jsem po dvou týdnech měla po trémě a za měsíc už jsem byla tak našprtaná a ostřílená, že jsem si svou výchozí hrůzu už ani neuměla vybavit.

A teď mi řekněte, jak je možné, že mám z věcí pořád strach? Kdybych měla svůj pomyslný žebřík, vylezla bych na něj, rozhlédla se po své minulosti a řekla bych si – aha! – vždyť vždycky když jsem z něčeho měla hrůzu, tak se nakonec ukázalo, že to zvládnu levou zadní. Tak proč mám ksakru pořád ještě z věcí hrůzu!!! Hrůzu, která mě sžírá a paralyzuje! Proč mám hrůzu z 15.patra, hrůzu z vlastního strachu? Protože jsem nepoučitelnej pes, co si žere vocas.

Dnešním dnem, cestou dolů po schodech jsem si uvědomila, že se není třeba dopředu bát Zvykla jsem si na mikrofon, zvyknu si i na výtah. Ještě mě ovšem musí do té práce přijmout, že

Dneska bylo fajnovně. N. mě ukecal na procházku mimo můj oblíbený rádius (Letná-Stromovka) a odvlekl mě na Vítkov. Nevím jak nemožná stará bába jednou budu, ale dost možná děsně nemožná. Zásadně neholduji novotám. Mám ráda svou hospodu za rohem U Pivoje, kde mě znají, mají dobré pivo a ještě lepší jídlo. Miluji Letnou a když se řekne procházka, vidím se zásadně na Letné. A tak.  Jsem zkrátka člověk zvyku… Tak tedy sklesle následuji N., který mi dlouho odmítá sdělit, kam že míříme. Jako vždycky, když mě nakonec ukecá dělat něco jinde a jinak, jsem nadšen…i přesto ale do budoucna zůstávám nedotčena a nepoučena a i při příští novotě se budu svíjet jako píďalka…. No to je fuk.

Jsme tedy na Vítkově. Vede sem boží stezka kopírující starou trať…nepletu-li se, je to ona cyklostezka, na které si pár lidí pěkně namastilo kapsy, a za peníze které stála, se mohly postavit 4 takové…inu což, lepší než drátem do oka…Žižka by mohl povídat.

Byla zima a i když jsme s sebou měli kafe v termosce, rozhodli jsme se pro návštěvu památníku, abychom se poučili a ohřáli. Už při vstupu nás překvapil přístup paní vrátné – dámy v důchodovém věku, která se usmívala jako sluníčko, byla ochotná a sdílná, pak se ukázalo, že takhle příjemní jsou tu všichni . Krása. Expozice uvnitř byla jímavá a výstižná…škoda jen, že né úplně všechno bylo přístupné v angličtině.

Bylo zvláštní sledovat N., jak reaguje na různé události naší minulosti. Trochu sem se musela držet, děsně mě všechno dojímalo. 1938….1948….1968….1989….Masaryk, Horáková, Palach, Havel…vysvětlete to všechno Marťanovi, když navíc sami tak moc nevíte.

Nejzajímavější byla vydlaždičkovaná cimra, kde měli uloženého Gottwalda a pak taky předsíň, ve které bylo na stěnách spousta čudlíků, ukazatelů, různých měřičů a hýblátek, na 50.léta nejspíše technický zázrak, kterými tu udržovali teplotu, vlhkost a klíma pro Klímu Říkala paní muzejnice, že se jim začátkem 60.let už hodně rozpadal, tak ho v šedesátym druhym zpopelnili…

Na střeše jsme si pak zase cucli kafe z termosky a koukali jak je ta Praha úžasná… Jen pořád nevím, co s žižkovskou věží, jestli je hnusná nebo hezká…Asi na to nikdy nepřijdu.

Cestou z Vítkova jsme zastavili v nějaké zvenčí velmi nevábně a zevnitř velmi vábně vypadající hospodě a dali si výborný pivečko a parádní jídlo. Myslim, že se to menovalo Merenda ta hospoda a nemělo to chybu.

Teď je večer a dneska bylo fajn, kéž by takhle pěkná byla každá neděle…Třebas už se konečnš jednou poučim a začnu se těšit na novoty! Ještě, že mám toho mýho Marťana

Shodou okolností mi na stole přistála nabídka odjet na léto do Řecka coby průvodkyně…Já a průvodkyně! Ani omylem!! Já přece trpím nevyléčitelnou trémou. Kdysi v prvním ročníku mé první vysoké jsem se snažila přečíst na nějakém semináři svou práci, a když už se mi asi po 15ti minutách zdálo, že knedlík zpod jazyka se rozplynul, položil mi profesor ruku na rameno a povídá: „slečno, nechcete, aby to někdo přečetl za vás?“…To byla poslední kapka, od té doby jsem principiélní trémista a teď tohle!

No abych to moc nenatahovala, nakonec jsem se rozhodla se do toho průvodcování uvrtat, abych se tak své trémy nadobro zbavila a mohla začít svou celebritní kariéru, hned jak se vrátím z Řecka na podzim domů.  Celebrita ze mě ještě není, ale podzim sotva začal, že .

Asi 6 týdnů jsem protrpěla nočními můrami a stresem z nadcházejícího léta a z mé nové průvodcovské profese. Navštěvovala jsem knihovnu a hromadila vědomosti.  Na konci května jsem odletěla na jih, a strachy už jsem sotva chodila… Nenáviděla jsem se za to, že jsem si na sebe ušila tuhle děsnou boudu!

Mnozí kamarádi, známí i rodina mě přesvědčovali, že za pár dní tréma přejde. Já jim nevěřila. Skutečnost jim dala za pravdu a já jsem po pár týdnech začínala být v klidu, přestávala jsem se strachy budit ve 3 ráno a skončily i další psychosomatické projevy, kterými mi mé ubohé tělo vzkazovalo velkou nelibost.

Jak přešla tréma, přišlo období nicoty a odporu. Trávila jsem neuvěřitelných 70 hodin týdně v autobuse na stále se opakujících pěti výletech, přičemž na dvou nejhorších – protože nejdelších – jsem ještě musela vydržet teror mé polské koležanky, se kterou byla spolupráce pekelná…

Období odporu a nicoty jsem překonávala neustálým samostudiem a tak uplynulo nějakých 7 týdnů… Stala se ze mě ostřílená průvodkyně, lidé byli spokojení, léto parné a čas moc neubíhal.

Abych si udržela jakous takous duševní svěžest, kořenila jsem své výklady filosofií, sociologií, či etnologií a když jsem vykládala měla jsem ze sebe radost. Naneštěstí výlety z Olympské riviéry, kde jsem měla základnu, byly hlavně o tom, dostat se z bodu A do bodu B, což např. v případě Athén znamenalo 7 hodin…

Třetí a poslední měsíc mé řecké performance už jsem jen počítala dny… Byla jsem unavená, otupělá, uondaná a na pokraji deprese…  jo práce stála za houby, ale za houby stálo tohle léto lautr všechno, sem zhýčkaná…asi…

Chyběl mi muž, kamarádi, zábava, vyžití, déšť, chleba, chata, houby, Krumlov, Vltava, Praha, Letná, dobré pivo, nakládaný hermelín, mraky, Becher, smrky, zima, tramvaje, brácha, Ikea, ohýnek, buřty, křen…a tak, zkrátka tohle léto jsem nezvládla. Bylo mi smutno a prázdno, lidi mě nezaujali a moji mi chyběli… Přecejen bylo pár světlých výjimek. Když za mnou někdo přijel a jeli jsme si výlety po vlastní ose.

Asi mě taky dost štvalo, že z toho nejhezčího, co Řecko nabízí je jen zlomek na programu výletů cestovních kanceláří. Asi mi vadila komplet celá koncepce skupinové turistiky….zkrátka a dobře, stačilo…

Tenhle příspěvek nemá pointu, ani léto jí nemělo.

Tuhle nějaká velmi neobratně argumentující dáma hovořila na ČT24 o tom, že rodiče by měli mít možnost neposílat své děti na sexuální výchovu, když se jim nezalouvá pedagog…  Zdálo se, že jí vadí, že se v naší společnosti bere nevěra a příležitostný sex jako něco zcela normálního, s čím se má dopředu počítat a že ona se s tím neztotožňuje a nechce, aby její dítka prošla lekcí sexuality vedenou v tomto duchu…

Jak si to přebrat… Já byla vychována v duchu tom, že všichni jsou nevěrní všem, a že je to normální, pokud to umíme tutlat a nepřerůstá nám to dlouhodobě přes hlavu. A promiskuita, že je živočichu homo přirozenější než věrnost…

Do svého životního vztahu jsem šla s představou, že nastavím určitá pravidla, která nahradí klasický model: předpoklad věrnosti,  za zády nevěra. Můj úmysl byl nepředstírat věrnost, ale slíbit si, že se vynasnažíme dobře před sebou navzájem své bokovky skrývat… Byl to určitý kompromis mezi klasikou a úplnou anarchií.

Jsem 3 roky vdaná a už mi několikrát ruplo v bedně a projela jsem svému muži tu mobil, tu skype, tu e-mail. Samozřejmě jsem našla množství důkazů o nevěře.  Pak se párkrát prozradil i sám a nakonec jsem šlápla vedle i já… Oba jsme se v tom bahýnku pěkně vykoupali, ale on je ten mezek mnohem sebejistější než já a tak se oklepal a bylo po problému, kdežto já se užíram s přestávkama furt…

Psycholožka mi dala několik zaručených receptů jak zvládat žárlivost, ale nepomohlo. Pak mi řekla, že jediná cesta, jak z toho ven, je změnit modus z pokrokového „nebudeme přeci předstírat, že nejsme promiskuitní“ zpět na konzervativní (viz.výše). NE. Já se taxnadno nedám. To je rada, která staví na pomoci druhé strany, a já přece dobře vím, že žárlivost je pouze a jen můj problém, takže se z toho vykopu zase jen já sama…

Uběhl další rok, vody se zklidnily a teď přišla další bouře. Tentokrát jsme oba šlápli do hovna… On s kočkou, co mě štvala odjaktěživ a já s chlapíkem, kterej byl zas u něj na černé listině… A tu nastal čas na revizi pravidel.  Bokovky stále ok, ale osoby z černé listiny zákaz.

Napadlo nás vrátit se ke klasice, ale to je v týhle fázi už spíš špatnej vtip… Bude docházet k dalším změnám pravidel? Třeba se k té věrnosti postupně dopracujem a tentokrát to bude mít smysl, protože to bude vybojovaný zkušenostma a né jen nějakej přejatej model. Jsem na sebe pyšná. I když žárlim jako magor, skoro nikdy s tim muže neobtěžuju, vím, že je to moje válka, můj nedostatek sebevědomí a že požadavkama vůči druhé straně nic nezměnim. Taky dál bojuju za svojí filosofii BÝT s někým a ne MÍT někoho… Nechci svého muže vlastnit. Chci, aby se mnou byl, aby se mnou chtěl být. Nebudu zamykat zámky na dveřích. Dveře musí zůstat otevřené. Když na to přijde, každej zámek se dá vylomit… Teď jsme dva amanty dali pod zámek…no spíš vyhodili z okna. Já jednoho a on jednu, to je snad ještě snesitelná daň naší svobodě, nebo jsem alibista? Cha cha, jasně že sem, ale to se pozná až zestárnu…třebas ze mě nebude zlomená žena…

Poprosím v restauraci, kde se chystám večeřet a vypít láhev vína o sklenici vody z kohoutku a ono TO NEJDE…. Jdu si vyzvednout balíček na poštu a místo Alexandry na OP, je na balíčku Saša…. Balíček mi nechtějí vydat s tím, že TO NEJDE, chechtám se až do okamžiku, kdy zjišťuji, že to není vtip.

Moje poslední zkušenost je z prodejny jednoho mobilního operátora v centru Prahy. Slečna  si ode mě bere kompletní dokumentaci tří reklamací na stejnou vadu a já čekám, že za 10minut odkráčím s novým telefonem, no nenechte se vysmát…

Nejprve s mými papíry mizí kamsi do zákulisí, aby se znovu objevila po 8 minutách a sdělila mi, že se nejednalo o stejnou závadu a že tedy nemám nárok na nový telefon. NEJDE TO… Ptám se co to povídá,  no že prý v opravně opravili jednou něco jiného. Přemýším nahlas….takže já sem přijdu 3x se stejnou vadou řekněme v audiu a vaši opraváři jednou opraví krytku, podruhé kablík a potřetí třebas baterku, a já budu mít smůlu? Ona na to, že opraváři nejprve posuzují, kde je vada…. To už jsem začínala být lehce naštvaná a povídám slečně, že to je nelogické, že mě opravdu nezajímá, co kdo opravoval, ale to, co jsem reklamovala a opraveno nebylo a že je její vysvětlení nepřijatelné.

Opět manévr směrem do zákulisí a dalších 10 minut čekání…. Má neústupnost se vyplácí a najednou to jde…že prý jen jiná slova pro stejný defekt. Odevzdávám svůj původní telefon a čekám, kde bude další zádrhel. A je to tady, prý mi chybí jakýsi kabel a jakási karta. Povídám, že nic takového u telefonu nebylo, slečna rezolutně odmítá a už podruhé mi říká, že TO NEJDE. To už se mi začíná kouřit z hlavy a odstrkuji jí od monitoru…a vida, madam, ale tohle není můj telefon, ale úplně jiný na který koukáte!!! Jejda, promiňte, ano, jistě, prosím, nashledanou…..

Po 40minutách frustrace odcházím s novým telefonem a přemýšlím jak vysoké procento naší populace by to dotáhlo až sem…

Z mého vyprávění opět plyne poučení.

Pravý význam větičky „TO NEJDE“  je totiž  „NECHCE SE MI MYSLET, DEJ MI POKOJ!“

Předem musím upozornit případné toulavé čtenáře, že tenhle příspěvek nebude přílišným přínosem, vracím se totiž ke svému psaní skoro po dvou měsících, a to není jen tak…

Chtělo by to silnou historku… nebylo jich za ty dva měsíce málo, ale svět se neobrátil naruby a to ani ten můj. Vlnka sem vlnka tam. Několikery narozeniny, několikerá výročí, smrt…

Bylo mi 31….. supr párty dnes jsem si cestou ze supermarketu četla v tramvaji Tracyho tygra. Cestou domů od zastávky jsem přemýšlela, že bych zašla k psychologovi a on by se mě zeptal – proč jste za mnou přišla ? – a já bych mu řekla – nemůžu dospět… Jsem odkázaná navždy zůstat dítětem? bych se ho zeptala. Třeba by mi řekl….       No právě, to právě nevím, co by mi řekl… Asi zajdu. Děti nechtěj děti. Dokud nedospěju budu jako (eventuelní budoucí) matka divná. Jako když dítě okolnosti přinutí dospět.  Zůstane něco nedokončenýho, na půli cesty…

Byli jsme s N. dnes na Letné, po zimě omrknout terén na bruslení a potkali jsme tolik psů a kočárků(!),  a já uvnitř sebe kroutila hlavou a říkala si proč?! Proč se proboha lidé uvazují? Proč si pořizují psy, děti, byty? Proč? A ta odpověď nepřichází… N. je z toho trošku nesvůj – co taky s holkou, co nemá potřebu se usadit…

Alespoň o N. nepochybuju, miluju ho čím dál víc a on mě. Jsme jak jedna duše. Jako dva stonky, co se ovíjej kolem sebe a tak jsou pevnější na své cestě za světlem. Nemám potřebu se množit…

Myslím, že se začnu víc věnovat svým snům, svět do kterého se s nocí propadám je planeta sama o sobě, je to jako ponořit se pod hladinu a stát se na chvíli hostem světa, jehož neuchopitelnost je lákavější než cokoli v běžném rámci. Tak i sny protékají mezi prsty a s ránem zbyde jen únava a pár náznaků. Ale prý to jde! A celkem snadno! Prý stačí začít si sny psát a hned se neuchopitelné podvolí!

Chybí mi příroda, to zimní mrtvo a ten smutek a boj té trošky městské zeleně, která kdyby alespoň byla zelená! Možná proto ti psi!! Když jsme měli psa, věděla jsem, že všechno „špatný“  – zničený věci, poblitý a podělaný koberce, vstávání ráno, útěky, otravný chození ven – bylo vykoupený mnohem silnějším a hlubšim a hodnotou nesrovnatelně převyšujícím všechny ty každodenní patálie, takovým čímsi, asi pocitem, nebo jak to říct, co tisíckrát vyvážilo jakoukoliv nepříjemnost. Třeba tohle je klíč ke všem těm závazkům, které dělají ti dospělí, ke všemu tomu rozmnožování a starání se, být přesažen…. hmmmm…..  Potřeba přestat být středem vesmíru? Starat se a čerpat z ovoce které starost přináší? Nějaké asi hluboké uspokojení z pocitu, že jsem plnohodnotným kolečkem v soukolí trvání? Kdo ví… Já jsem zatím v nižší fázi vývoje.  Dívám se vstříc smrti sama.

Cítím se vykořeněná. Nic pro mě není automatické, a nebo možná minimum věcí, ale nevím o nich. Nemám rituály, nebo mám ale nevím o nich. Nelpím na ničem, nebo možná lpím ale nevím o tom. Nemám zásady, tedy mám jich pytel, ale neřídím se jimi. Neberu se dost vážně… jak mám takhle xakru dospět??? Když se budu na všechno furt dívat s odstupem, život uteče jako film a zbyde po něm přesně tolik. Upínat se ke snům je kontraproduktivní. Musím se soustředit na zem ne na vodu…

Čím víc píšu, tím méně východisek se nabízí. Asi toho raději pro dnešek nechám…

Zjistila jsem zajímavou věc. Fakt. Zjistila jsem, že když k mému příspěvku napíšu nejprve název, nikdy ze mě nic kloudnýho nevypadne. Myslím, že to souvisí obecně se stylem jakym pracuju, ať dělám co dělám, ale zejména dělám-li něco, co vyžaduje nějakou tvůrčí energii. Já totiž nejdřív musím začít pracovat, a pak teprve vzniká myšlenka, o čem to které dílo – ať už je to příspěvek na blogu, socha, nebo jídlo – vlastně bude.

Tak například teď, když už mám konečně za sebou to šílený účetnictví, mohla jsem se vrátit do kurzu keramiky, na kterej sem se těšila jako malej kluk od minulýho podzimu a nemohla na něj chodit, páč byl ve středu, jako účto. Tak tam já vždycky příjdu a v hlavě nemám nic, nebo občas nějakou nerozpracovanou myšlenku.

Vezmu si hroudu hlíny a teprve tehdy začnu tvořit, jakoby mimoděk… jakoby si ty moje ruce dělaly co chtěly, občas probleskne nějaký nápad inspirovaný tvarem, či pocitem a nakonec z toho vyleze socha. Bohužel i když to je třeba prímovní socha, je prázdná, nic z ní ke mně nemluví…

Když totiž chci opravdu něco vytvořit, tak ze sebe musím zkrátka vydat víc. Dělat sochy výše zmíněným stylem je v podstatě konzum. Skutečná tvorba musí být podeřená myšlenkou, a tak nějak alespoň polovědomou touhou o její originální ztvárnění… Když se občas k takovéhlemu tvoření dokopu a nerejpu se jen tak v hlíně,  bývá na konci něco kapánek zajímavějšího.

Proces tvoření zůstává stejnej, jenom je podpořenej nějakou nitkou souvisloti a významu. No už se těším na středu, patlání se v hlíně je terapie jako žádná jiná.

Sakriš, z toho všeho by mohlo plynout, že bych ke svým příspěvkům měla psát nejdřív názvy… Hmmm… Ale kdež, můj blog nemá žádnou ambici být pokladnicí zlatých vajec, které co chvíli vyprdnu a hodím do éteru.  Naopak, musí zůstat prostý všech omezení, jinak zanikne, protože se mu začnu vyhýbat. Můj blog není mou kreací, ale primárně rekreací